Jak jsem kurzovala

Neděle byla dnem, kdy jsem poprvé ochutnala z kuchyně Naučme se. Pro svoji premiéru jsem si nemohla vybrat lepší sousto, než kurz "Simulace knižního trhu (prakticky)" se sympatickým lektorem René Nekudou. Upřímně, podobných akcí se spíše děsím. Že po mně bude někdo něco chtít - nahlas a ještě před cizími, brrr. Ale přátelé, tohle bylo naprosto boží! Cítila jsem se dobře - a za to vděčím nejen Renému, který je milý a na nic si nehraje, ale i lidem, kteří se kurzu zúčastnili společně se mnou.

René Nekuda

Jelikož se kurz konal v Praze, vyrazila jsem v sedm ráno vlakem. Cestou jsem poslouchala písničky, posléze starou paní, která jela na vnuččino vystoupení. To že povídala jsem překousla, ale že do toho chtěla zatáhnout mě? No, nakonec to nebylo tak hrozné. Jen takový decentní výtah z mého života. Na Hlavním nádraží jsem si dala kafe, posnídala fornetti, pozorovala ruch kolem sebe a užila si dvacetikorunový záchod (naivně jsem čekala, že najdu místo šmirglu hedvábí). 

A pak jsem vyrazila hledat Literární akademii. Nakonec to bylo snazší, než jsem si myslela. Dokonce jsem přišla včas na sraz. Byly jsme dvě. Když se dotrousil poslední člen osazenstva (bylo nás sedm) napadlo mě, že jsem mohla jet klidně o hodinu později. Ale zase bych si nedala to skvělé kafe, že.

Nevím, co mě to napadlo, ale seděla jsem "přímo na ráně". Nakonec mě to docela uklidňovalo. Po vzájemném představování se (zvládla jsem to i s přiznáním, že jsem introvert a nedělá mi to úplně dobře) přišla na řadu trocha té teorie. A pak už jsme si hráli. Měli jsme se vžít do role autora a nakladatele. 

Zemře-li člověk, kterého milujeme, necháme ho skutečně odejít? Stane-li se z myšlenek na něj posedlost, nejsme již sami mrtví? Plachá dívka se upne na postavu starce, kterého pozoruje z okna. Je tolik podobný jejímu zesnulému otci. Vymaní se ze svých myšlenek a naváže kontakt s vnějším světem - starcem - nebo zůstane uvězněná ve svých myšlenkách - hlavě, domě?

Psaní mě sice baví, ale nikdy jsem si nepsala příběhy do šuplíku a tvoření takhle "na povel" jsem se trochu obávala. Asi zbytečně. Výše vidíte můj námět na knihu. Ano, takové myšlenky jsou skutečně v mé hlavě, ale nejsem takový poděs, jak se na první pohled může zdát. Doufám. Po tomhle úkolu nás čekal skvělý oběd v nedaleké pizzerii. Mají tam chutné noky, melounovou limonádu a mátový čaj z čerstvé máty!

Schovaná za záclonou pozorovala, jak stařec usedá na dřevěnou lavičku. Je to už devět měsíců, co zemřel její milovaný otec. Po celou dobu nevyšla z domu, jenž je pro ni útočištěm i vězením zároveň. Lidé ji nezajímali a přesto si zvykla pozorovat starce, jak poklidně sedí a je ztracen ve vlastním světě.

S přecpanými bříšky jsme se vrátili zpět do školy (do druhého! patra, ufff) a pokračovali v uchvacování nakladatelů. Následoval začátek románu a libovolná část. Bylo zajímavé pozorovat samu sebe a vnímat, co se ve mně děje a co z té kombinace - jiné prostředí, neznámí lidé, úkol, snaha - vzniká. Nakonec to mělo úspěch, dokonce bych "byla hodna vydání". 

Tu podobu nemohla ignorovat. I na dálku viděla, že jsou jeho oči udivené a stejně laskavé, jako byly oči jejího otce. Starcova tvář v ní vyvolala vzpomínky na chvíle, kdy s otcem sedávali v parku a on jí vyprávěl příběhy svého mládí. Směs radosti, vzrušení, lásky a jakéhosi skrytého smutku, jenž brázdí stařecké tváře. Oči se jí zalily slzami a ona opět ucítila bolest nad ztrátou člověka, který ji miloval bez podmínek. Začala hlasitě vzlykat a její myšlenky ovládl vztek...

Vím, že to byla jen hra, ale pro mne to bylo skvělé povzbuzení. Každopádně, kurz byl naprosto pohodový - lektor jakbysmet - a já jsem si to skvěle užila. Mohu s čistým svědomím a radostným poskočením na duši doporučit každému, kdo se chce tvořivě vzdělávat a tíhne ke psaní, aby se nebál některý z Reného kurzů navštívit.