Spící město
Už jsem jednou psala, že každá kniha má svůj čas, kdy ke mně přijde. Ta poslední, kterou jsem dočetla, se mi do hlavy dostala již rok dva zpět. Vykukovala na mě z regálů v knihkupectví a několikrát mě dokonce lákala slevou. Ale já pořád nějak otálela. Až jsem na ní celkem úspěšně, pod nánosem nových a nových knih, zapomněla. A ona se mi znovu připomenula v knihovně. Jde o knihu Černobílý svět od Kathryn Stockettové. Ta kniha mě pohltila takovým způsobem, že jsem pořádně nevnímala ani příbuzenstvo, které jsem viděla po půl roce.
Přesunula jsem se v čase do 60.tých let a ocitla jsem se na Jihu Ameriky, v městečku Jackson, Mississippi. Z celé knihy dokonale čiší atmosféra "jižanského zapadákova" se všemi jeho předsudky, strachy, divadélky a přetvářkami. Hlavními postavami v knize jsou dvě černošské hospodyně - Aibileen a Minny a mladá běloška Skeeter. Kniha je vždy rozdělena na vyprávění jedné ze tří výše uvedených žen, díky čemuž se můžeme na svět dívat jejich očima. Je to velmi příjemné a osvěžující - a také zajímavé sledovat drobné rozdíly ve stylu vyprávění.
Skeeter Phelanová se vrátí z univerzity, kde úspěšně absolvovala, do svého rodného městečka, mezi staré známé - Elizabeth a Hilly. (Většina žen, které v knize vystupují, majíc již své rodiny a postavení "paniček", jsou dívky kolem 23 let.) Na bridžovém večírku, který pořádá Elizabeth (jíž dělá služku Aibileen), vyrukuje Hilly (mimochodem, tuhle postavu jsem nesnášela se stejnou vervou, s jakou jsem nenáviděla Umbridgeovou v Harry Potterovi, občas jsem cítila touhu proplesknout jí) s návrhem "Koupelnové iniciativy", dle které by černošské služky neměly používat stejný záchod, jako bílý lidé, ale měli by mít zbudovanou svoji toaletu mimo dům - aby náhodou bílé dámičky neonemocněli "odlišnými chorobami černých".
Ale paní Hilly zavrtí hlavou. "Aibileen, nechtěla byste přece chodit do školy plné bělochů?"
"Ne, paní," zamumlám. Vstanu a sundám holčičce z vlasů gumičku. Když si totiž vlasy namočím hrozně se jí v nich zamotá. Ale nejradši bych jí zakryla rukama uši, aby tyhle řeči nemohla poslouchat. A navíc mě slyšet, jak s tím souhlasím.
Ale pak s řeknu: Proč? Proč tu musím jen tak stát a souhlasit s ní? A když to uslyší Mae Mobley, aspoň uslyší něco rozumnýho. Nadechnu se. Rozbuší se mi srdce. A co možná nejzdvořilejc řeknu: "Do školy plný bílejch lidí ne. Jenom kdyby tam byli bílý a barevný spolu."
Hilly a paní Leefoltová se na mě podívaj. Honem začnu sledovat děti.
"Ale Aibileen," úsměv paní Hilly je plnej chladu, "barevní a bílí jsou přece tak... odlišní." Nakrčí nos.
Skeeter byla tato rasová segregace (stejně jako mně) dost proti srsti a nedokázala pochopit, proč panuje taková nenávist a strach vůči ženám, které po celé generace vychovávají bílé děti, uklízejí domy bílých rodin, jsou vlastně součástí bílých domácnosti. Jak to, že žena, která je dobrá pro výchovu vašeho dítěte nemůže nakoupit ve stejném krámě jako bílý, dojít si na stejnou toaletu či chodit do stejné knihovny? Veškeré tyto úvahy, posílené vzpomínkami na velmi blízky vztah, který jako malá měla s hospodyní Constantine, ji přivedly k nápadu - napsat knihu z pohledu hospodyň. Jaké to skutečně je být černá hospodyně?
Kniha Černobílý svět, se mi četla neuvěřitelně dobře, až hltavě. Chtěla jsem se dozvědět víc a víc. Stejně jako v případě knihy Odveď mě domů, i zde jsem se musela pozastavovat nad tím, jak je šílené, že strachy dokáží lidi ovládat takovým způsobem, že jsou ochotni - v lepším případě - někoho totálně ignorovat a odříznout ho od všeho, co má ráda a co zná, či - v tom horším - ublížit člověku na zdraví, zbavit ho práce, donutit ho odejít nebo se dokonce postarat o to, aby zemřel (i když pro takové lidi černoši nebyli více než zvířaty). Já mohu knihu vřele doporučit, pokud vás tématika rasové segregace zajímá, tahle kniha pro vás bude skvělým soustem.
Po schůzi ligy nejedu rovnou domů. Stáhnu okénka cadillaku a nechám si do obličeje proudit noční vzduch. Je teplo a zároveň chladno. Vím, že bych měla jet domů a pracovat na rozhovorech, ale zabočím na širokou State Street a jen tak se projíždím. Ještě v životě jsem si nepřipadala takhle prázdná. Nemůžu si pomoct a musím myslet na vše, co se na mě vrší: Ten termín nikdy nemůžu stihnout, všechny kamarádky mnou opovrhují, Stuart je pryč, matka je... (kurzíva)
Nevím, co přesně matce je, ale všichni víme, že to nemůžou být jenom žaludeční vředy.
Bar Slunce a písek je zavřený, já pomalu projíždím kolem a dívám se, jak mrtvě vypadá neonový nápis, když je zhasnutý. Jedu kolem vysoké budovy Lamar Life, pod žlutě blikajícími pouličními lampami. Je teprve osm večer, ale všichni si už šli lehnout. V tomhle městě každý spí, a to ve všech směrech.
Autor: Kathryn Stockett
Překladatel:Jana Kordíková
Počet stran:408
Nakladatelství:Knižní klub
Rok vydání:2011
 |
| bux.cz |
Skeeter Phelanová se vrátí z univerzity, kde úspěšně absolvovala, do svého rodného městečka, mezi staré známé - Elizabeth a Hilly. (Většina žen, které v knize vystupují, majíc již své rodiny a postavení "paniček", jsou dívky kolem 23 let.) Na bridžovém večírku, který pořádá Elizabeth (jíž dělá služku Aibileen), vyrukuje Hilly (mimochodem, tuhle postavu jsem nesnášela se stejnou vervou, s jakou jsem nenáviděla Umbridgeovou v Harry Potterovi, občas jsem cítila touhu proplesknout jí) s návrhem "Koupelnové iniciativy", dle které by černošské služky neměly používat stejný záchod, jako bílý lidé, ale měli by mít zbudovanou svoji toaletu mimo dům - aby náhodou bílé dámičky neonemocněli "odlišnými chorobami černých".
Ale paní Hilly zavrtí hlavou. "Aibileen, nechtěla byste přece chodit do školy plné bělochů?"
"Ne, paní," zamumlám. Vstanu a sundám holčičce z vlasů gumičku. Když si totiž vlasy namočím hrozně se jí v nich zamotá. Ale nejradši bych jí zakryla rukama uši, aby tyhle řeči nemohla poslouchat. A navíc mě slyšet, jak s tím souhlasím.
Ale pak s řeknu: Proč? Proč tu musím jen tak stát a souhlasit s ní? A když to uslyší Mae Mobley, aspoň uslyší něco rozumnýho. Nadechnu se. Rozbuší se mi srdce. A co možná nejzdvořilejc řeknu: "Do školy plný bílejch lidí ne. Jenom kdyby tam byli bílý a barevný spolu."
Hilly a paní Leefoltová se na mě podívaj. Honem začnu sledovat děti.
"Ale Aibileen," úsměv paní Hilly je plnej chladu, "barevní a bílí jsou přece tak... odlišní." Nakrčí nos.
Skeeter byla tato rasová segregace (stejně jako mně) dost proti srsti a nedokázala pochopit, proč panuje taková nenávist a strach vůči ženám, které po celé generace vychovávají bílé děti, uklízejí domy bílých rodin, jsou vlastně součástí bílých domácnosti. Jak to, že žena, která je dobrá pro výchovu vašeho dítěte nemůže nakoupit ve stejném krámě jako bílý, dojít si na stejnou toaletu či chodit do stejné knihovny? Veškeré tyto úvahy, posílené vzpomínkami na velmi blízky vztah, který jako malá měla s hospodyní Constantine, ji přivedly k nápadu - napsat knihu z pohledu hospodyň. Jaké to skutečně je být černá hospodyně?
Kniha Černobílý svět, se mi četla neuvěřitelně dobře, až hltavě. Chtěla jsem se dozvědět víc a víc. Stejně jako v případě knihy Odveď mě domů, i zde jsem se musela pozastavovat nad tím, jak je šílené, že strachy dokáží lidi ovládat takovým způsobem, že jsou ochotni - v lepším případě - někoho totálně ignorovat a odříznout ho od všeho, co má ráda a co zná, či - v tom horším - ublížit člověku na zdraví, zbavit ho práce, donutit ho odejít nebo se dokonce postarat o to, aby zemřel (i když pro takové lidi černoši nebyli více než zvířaty). Já mohu knihu vřele doporučit, pokud vás tématika rasové segregace zajímá, tahle kniha pro vás bude skvělým soustem.
Po schůzi ligy nejedu rovnou domů. Stáhnu okénka cadillaku a nechám si do obličeje proudit noční vzduch. Je teplo a zároveň chladno. Vím, že bych měla jet domů a pracovat na rozhovorech, ale zabočím na širokou State Street a jen tak se projíždím. Ještě v životě jsem si nepřipadala takhle prázdná. Nemůžu si pomoct a musím myslet na vše, co se na mě vrší: Ten termín nikdy nemůžu stihnout, všechny kamarádky mnou opovrhují, Stuart je pryč, matka je... (kurzíva)
Nevím, co přesně matce je, ale všichni víme, že to nemůžou být jenom žaludeční vředy.
Bar Slunce a písek je zavřený, já pomalu projíždím kolem a dívám se, jak mrtvě vypadá neonový nápis, když je zhasnutý. Jedu kolem vysoké budovy Lamar Life, pod žlutě blikajícími pouličními lampami. Je teprve osm večer, ale všichni si už šli lehnout. V tomhle městě každý spí, a to ve všech směrech.
Autor: Kathryn Stockett
Překladatel:Jana Kordíková
Počet stran:408
Nakladatelství:Knižní klub
Rok vydání:2011
Knihu už jsem četla tak třikrát a stejně jsem z ní pořád nadšená:) Musím přiznat, že se mi líbilo i její filmové zpracování,což se mi moc často nestává. Možná je to tím, že Skeeter hraje Emma Stone:)
OdpovědětVymazatJá jsem z ní opravdu hodně nadšená. :) Velmi mile mě překvapila, hltala jsem ji, jako by mi šlo o život. :) Jsem ráda, že nejsem sama, koho knížka oslovila. :)
VymazatNad filmem jsem také přemýšlela - pár dní zpět jsem si pouštěla ukázku z filmu - a když říkáš, že se Ti líbil. Asi na něj přeci jen také kouknu. :)