Hodina rozervaných psích šelem

 Znáte ten pocit, kdy znavení jak psi ulehnete do peřin, s jediným přáním prospat následující tři roky svého života, a vše, na co se ve své rozervané touze zmůžete, je civět s očima dokořán na šedé stíny, které vám tančí po zdech…

Čím větší je vaše touha spát a uniknout té světlé temnotě, tím marnější jsou vaše pokusy…hodina vlků je tu… a vy můžete výt jako ztracené štěně… kňourat nad neschopností světa, vlastní ubohostí či nedokonalém hudebním sluchu vašeho nejméně oblíbeného souseda…

I sebevětšího optimistu tenhle „čas, který ani neexistuje, protože máte spát“ dokáže zlomit v ubuleného usmrkánka, který by se rád schoulil v matčině náruči… Upřímně - já bych matčinou náručí také nepohrdla, a to už jsem dětským střevíčkům odkvetlá ( ale celý život je jen snaha návratu do lůna,tak proč opovrhovat náručí).
 

Lidé mají tendenci slintat, i když jsou při vědomí- jak vidíte, ospalost dodává slintům ten pravý říz... No nic,pro začátek jsme vykročili ospalými prsty a nejspíš to byl úskok vedle... ale stejně to budu číst jen já a možná někdo, kdo sem hodně velkým omylem spadne (mé hnízdo je divnosti otevřené)... takže dobrou noc štěňátka...